Srdce se mi otevře,
když na mou pleť dopadnou paprsky slunce,
když cítím vůni květin a tančím si na louce.
Srdce se mi otevře,
když jsem ve společnosti, kde mne slyší,
když cítím, že z nitra život a barvy čiší.
Srdce se mi otevře,
když není třeba slov a přesto rozhovor plyne,
když vím, že láska je něco co nepomine.
Srdce se mi v tu chvíli otevře a naplní barvami zas o něco víc.
Mé vnitřní obavy se rozplynou jako by nic.
Život na této Zemi občas není snadný.
Občas je pěkně zlý a taky velmi chladný.
V těch chvílích se k sobě obracím.
Do svého nitra se navracím.
Lásku nacházím a o pomoc ji žádám.
Otázku jak mám lépe žít ji pokládám.
S odvahou potom dělám další kroky.
Naslouchám sobě a dělám pokroky.
Občas pláču a ještě častěji se směju.
Sebe sama najít každému přeju.
Také se zakořenit hluboko v Zemi
a pro budoucnost najít naději.
Už vím, že odpovědi leží v každodennosti,
že největší poklady jsou ve všednosti.
Není třeba stavět žádné vzdušné zámky
nebo o svém životě vyprávět pohádky.
Pravda k sobě je ten klíč,
který uhasí každý chtíč.
Jsem a to stačí.
A mé srdce za svými sny kráčí.