Často slýchám, že jsem jako víla. Dlouho jsem moc nevěděla, co si pod tím pojmem představit. Jako první se mi totiž vždy vybavila víla Zvonilka z Petra Pana, která nechala sestřelit Wendy. To byla totiž moje oblíbená scénka, kterou jsem asi ve čtyřech letech stále dokola hrála babičkám a dědům. Já, jako Wendy, která padá k zemi Nezemi zasažená šípem. Nebýt Náprstku od Petra, tak by ji propíchl srdce. Z bezvědomí, do kterého upadla, se probouzí docela rychle a jako první vidí Petrovi oči. Ach, jak poetické. Byla to má oblíbená kniha, vlastně úplně první kniha, kterou jsem chtěla číst stále dokola a dokola. Dokonce jsem ji odmítla vrátit do dětské knihovny, tak tam mamka koupila jinou..
Archetypálně vnímám vílu jako mladou ženu, možná spíše dívku, která je velmi hluboce napojená na přírodu, propojená se zvířaty, bylinami a stromy. Tančí v lesích nebo na loukách a když je potřeba, tak využije svých magických schopností, aby někoho uzdravila nebo mu pomohla. Spojuji si ji s pohádkami a keltskou mytologií ke které mám velice blízko (nejen protože jsem chvíli žila v Irsku).